Jak sdílení fotografií dětí ovlivňuje jejich psychický vývoj a budoucí život?

Proč sdílíme na sociálních sítích?

Zjednodušeně řečeno – lidé sdílejí, protože jim to přináší příjemné pocity. Sociální sítě jsou navrženy tak, aby aktivovaly náš odměňovací systém v mozku. Každý „like“, komentář nebo sdílení spouští vlnu uspokojení, na které si snadno vytvoříme návyk. Zároveň nám sociální sítě umožňují navazovat vztahy a propojit se s ostatními – jako sociální bytosti to přirozeně vyhledáváme. Sdílení nám dává i pocit vnějšího uznání, který vnímáme jako důkaz vlastní hodnoty, důležitosti či oblíbenosti.

Sociální sítě jsou také prostorem k sebeprezentaci – snadno na nich ukazujeme svou osobnost, úspěchy, přesvědčení nebo názory. Vzniká tak naše digitální identita, která ale může být zkreslená ve srovnání s tou reálnou. Sociální sítě jsou také lákavé pro odborníky, kteří díky nim mohou oslovit širší publikum. Vytvoření komunity podobně smýšlejících lidí nám pak přináší pocit sounáležitosti. A konečně – pro firmy i jednotlivce mohou být sociální sítě prostředkem výdělku a spoluprací.

Sdílení života dětí aneb sharenting

Tolik rodičů běžně a opakovaně sdílí fotografie a informace o svých dětech, že toto chování dostalo název sharenting. Proč rodiče sdílejí zrovna děti? Prvním důvodem je, že je dítě  přirozenou součástí jejich života. Když sdílím fotky z dovolené nebo z večeře, proč bych nesdílel i dítě? Dalším faktorem je potřeba pochlubit se – ukázat přátelům a světu, jak krásné, šikovné nebo roztomilé dítě máme.

Sociální sítě často slouží také jako útočiště ve chvílích nejistoty – pokud zažíváme něco těžkého nebo neobvyklého, na internetu často najdeme jiné rodiče s podobnou zkušeností. Sdílení dětského obsahu navíc zvyšuje dosah a počet sledujících, což může přinést i nabídky spoluprací.

Obvykle je toto sdílení dobře míněné a mnohdy neškodné. Stinnou stránkou však je, že se může zvrhnout – vystavuje děti online predátorům, umožňuje firmám sbírat citlivé údaje a otevírá dveře ke kyberšikaně, obtěžování, stalkingu nebo zneužití identity.

Jak dopad může mít sharenting na děti?

Časté focení, pózování nebo upravování fotek může vést k tomu, že dítě začne vnímat samo sebe jako objekt určený pro zábavu a pozornost ostatních. Namísto přirozeného prožívání přítomnosti se učí být „hezké na fotce“ nebo se usmívat na povel. Dětství se tak může stát méně autentickým. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde je důležité hlavně to, jak ho vnímají druzí, může si začít myslet, že jeho hodnota závisí na cizím názoru.

Může se naučit vyhledávat uznání zvenčí místo toho, aby si budovalo zdravé sebevědomí a vnitřní jistotu. Čím více je chváleno za to, jak vypadá, a ne za to, co cítí nebo co dokáže, tím více se může odpojovat od svých emocí. Zároveň si tím může vytvářet zkreslený vztah ke svému tělu, což může přispět k tělesné nespokojenosti, perfekcionismu nebo poruchám příjmu potravy. Navíc, pokud si dítě zvykne, že je neustále vystavováno veřejnosti, může mít v dospělosti potíže se stanovením hranic nebo se schopností chránit si soukromí.

Vše zmíněné může v budoucnu přispět k úzkostem, depresím nebo problémům s nízkým sebevědomím – zvlášť pokud dítě nezažívá přijetí i mimo digitální svět. V období dospívání, kdy je sebehodnocení velmi křehké, pak mohou mít i zdánlivě nevinné komentáře silný dopad. Pocity studu nebo ponížení mohou být pro psychiku teenagera velmi zatěžující.

Dlouhodobé sdílení může ovlivnit i vztah dítěte k rodiči. Pokud dítě cítí, že je součástí veřejné „prezentace“ nebo prostředkem k získání pozornosti, sledujících nebo spoluprací, může to narušit důvěru ve vztahu. Obraz, který rodič o dítěti vytváří online, často neodpovídá skutečné realitě – dítě tak může mít pocit, že musí „hrát roli“, která mu nebyla vlastní.

Jaká jsou rizika a možné důsledky sdílení dětí?

Ukažme si to na příkladu: Sářina maminka běžně sdílí na svém Instagramu veškeré informace o svém životě – a tím pádem i o své sedmileté dceři. Je zvyklá sdílet pozitivní věci, i věci náročné a autentické, jako třeba to, že měla se Sárou potíže s kojením nebo s tím, že se nemohla naučit na nočník. Nebo to, že se vztekala…

Příspěvky na sociálních sítích pak vypadají nějak takto: Fotka dítěte v autě s komentářem – Ráno jsem odvezla dceru do školy. Protože to bylo v autě hodně náročné, za odměnu jsem si dala cappuccino v kavárně kousek od práce, pak práce, meetingy, oběd, hodit Sáru do kroužku, pak domů, uf, den je za námi a zítra nás čeká dovolená. Na Šumavě. Jedem!

Co je na tom špatně?

Vše probíhá bez souhlasu dítěte. Dítě samo vám dlouho žádný názor neřekne – a i když v 7 letech možná něco vyjádří, jeho mozek stále zdaleka nedozrál. Lidský mozek se vyvíjí přibližně do 25 let. Jakou máte jistotu, že vám dítě v pubertě jejich fotky na nočníku neomlátí o hlavu?

• Zveřejňujete citlivé údaje: Obyčejným prohlížením fotek může někdo snadno zjistit, kde bydlíte, kam dítě chodí do školy, kdy jste doma a kdy ne – a to je nebezpečné.

• Kyberšikana a ztrapnění: Fotky, které vám připadají vtipné, mohou být v očích dítěte v pubertě extrémně trapné. A pokud se dostanou do rukou vrstevníků, mohou se stát nástrojem výsměchu.

• Ztráta soukromí: Pokud o dítěti existuje veřejně dostupný digitální „profil“, který samo nevytvořilo, může se v pubertě nebo dospělosti cítit odcizeně od obrazu, který o něm byl vytvořen. To může bránit zdravému vývoji identity – klíčové vývojové úloze v dospívání.

• Deepfake: S rozvojem umělé inteligence roste i riziko, že fotografie dětí budou zneužity k vytvoření tzv. deepfake obsahu – tedy falešných videí nebo obrázků, které dítě zobrazují v situacích, do kterých se nikdy reálně nedostalo. Čím více materiálů o dítěti zveřejníme, tím snáze lze takové falešné materiály vytvořit.