Podle čeho poznáte, že jste v toxickém vztahu?

„Možná jsem jen přecitlivělý/á.“ „Možná to zbytečně řeším.“ „Možná je to vlastně normální…“

Pro spoustu lidí začíná přemýšlení o „toxickém vztahu“ nějak takto. Žádná definitivní rozhodnutí. Žádné dramatické momenty. Často to není ani tak, že by se dělo něco jednoznačně špatného. Spíš něco nesedí. Něco drhne. Něco se vrací. A člověk se v tom začne postupně ztrácet. Ne v tom vztahu jako takovém, ale sám v sobě.

Neprožíváte něco podobného?

Jedna má klientka to popsala tak, že má pocit, jako by pořád hrála tu samou scénu, jen s drobnými obměnami. Přijde s tím, že něco potřebuje změnit. Chvíli se zdá, že je to jiné. Partner naslouchá, slíbí, že se pokusí. A pak se něco stane, často se jedná jen o maličkost, a během pár minut jsou zpátky ve známém napětí.

Ona začne vysvětlovat, obhajovat se, znejistí. On se stáhne nebo obrátí situaci proti ní. A nakonec odchází s pocitem, že to celé zase přehnala. Když o tom na terapii mluvila, neříkala, že by byl její partner „špatný“. Říkala spíš, že v tom vztahu přestává být sama sebou. Že se v něm ztrácí.

Podobná dynamika se často objevuje i ve vztazích, kde lidé dlouhodobě neumějí řešit konflikty ve vztahu nebo otevřeně mluvit o svých potřebách.

Proč je pojem toxický vztah dvousečný?

Myslím si, že právě tady často vzniká potřeba to celé nějak pojmenovat. Tyhle neurčité, opakující se pocity, že něco není v pořádku, že nám něco ve vztahu vadí. A tak se hlásí o slovo „toxický“. Je to pojem, který dnes slyšíme často. Možná až příliš často? A přesto dává smysl, proč po něm saháme. Je jednoduchý, srozumitelný a hlavně dokáže dát rychle tvar něčemu, co bylo dlouho jen nejasnou bolestí. Nabízí orientaci v situaci, kde se člověk necítí jistě.

V dnešní době máme pro tyhle zkušenosti rychlé označení. Mluví se o toxických vztazích na sociálních sítích, v článcích, v podcastech. A to má svoje velké plus. Lidé najednou slyší, že to, co zažívají, není „jen v jejich hlavě“. Že jejich nepříjemné pocity dávají smysl. Že v tom nejsou sami. A pro mnoho lidí je tohle první moment úlevy.

Zároveň se ale s tímto pojmem zachází někdy až příliš zjednodušeně. Jako by šlo hlavně o to najít „toxického člověka“. Ukázat prstem. Rozhodnout, kdo je viník. Paradoxně tak tohle označení, které má pomáhat, může realitu zplošťovat a právě v rychlosti a jednoduchosti pojmenování je i jeho limit. Pomáhá nám tenhle pojem vztahy opravdu pochopit? Nebo nám někdy spíš umožní spokojit se s oním „onálepkováním“ a nejít dál?

V některých případech se navíc ve vztahu může objevovat i výraznější manipulativní chování, které člověk zpočátku vůbec nemusí rozpoznat.

Klíčové je vztah pochopit, ne jen označit za toxický

Je na místě se ptát, jestli nám tahle nálepka nedává falešný pocit, že už „víme“. Že máme jasno. Že je to toxické, a tím pádem je řešení vlastně jednoduché, třeba odejít. Někteří lidé opravdu odejdou a může to být důležité a zdravé rozhodnutí. Ale velmi často se může stát i něco jiného. Člověk odejde a po čase se ocitne v podobném vztahu znovu. Nebo zůstane s vysvětlením: „Je to toxické.“, ale dynamika vztahu se nijak zásadně nezmění.

Pojmenování samo o sobě totiž nic nevyřeší. A tohle bývá typické právě pro slova, která se používají jako „nálepky“. Slovo „toxický“ k nim bezesporu patří. Je užitečné si připomenout jednu zásadní věc, tedy že „toxický“ není vysvětlení. Je to popis. Obecný, zjednodušený popis toho, že ve vztahu něco nefunguje. Že se opakuje určitý vzorec, který zraňuje, vyčerpává nebo znejišťuje. Ale to, proč se to děje, může mít velmi různé příčiny a stojí za to, abychom šli dál a podívali se hlouběji na to, co se ve vztahu skutečně děje a proč:

• Někdy je za tím nezpracovaná zkušenost z minulosti, třeba strach z opuštění, který vede k tlaku, kontrole nebo naopak ke stažení.

• Jindy to může být způsob, jakým se člověk naučil zvládat konflikt – mlčením, útokem, zlehčováním.

• Někdy jde o kombinaci dvou lidí, jejichž způsoby reagování do sebe zapadnou tak, že se vzájemně posilují. Třeba jeden potřebuje blízkost a ujištění, a když ho nedostává, začne naléhat. Druhý se pod tlakem stáhne ještě víc. A oba tím nevědomě vytvářejí přesně to, čeho se bojí.

• Jindy se ve vztahu opakuje dynamika, kterou člověk zná už z dřívějška. Ne proto, že by ji chtěl, ale protože je nějakým zvláštním způsobem „známá“. Předvídatelná. A tedy paradoxně i bezpečná.

• A někdy tam může být i něco mnohem přímočařejšího, například neschopnost nést odpovědnost, manipulace nebo potřeba kontroly.

To vše může zvenčí vypadat stejně – jako „toxický vztah“. Ale zevnitř to může být pokaždé úplně jiný příběh.

Někdy může pomoci podívat se také na vlastní hranice ve vztazích a způsob, jakým je komunikujeme. Pro mnoho lidí bývá těžké rozpoznat, kdy už jsou jejich hranice překročené.

Toxický vztah automaticky neznamená hádky a křik

Toxický vztah většinou nevypadá tak, jak si ho lidé často představují. Není to nutně vztah plný křiku, hádek nebo otevřeného násilí. A už vůbec to není každý vztah, ve kterém se objevuje konflikt nebo nepohodlí. Blízkost sama o sobě totiž nese napětí, neshody, zranění i nedorozumění, a to vše do vztahů patří.

Rozdíl je jinde. Toxický vztah není o jednotlivých situacích. Je o tom, co se děje mezi dvěma lidmi dlouhodobě. O tom, jaký prostor vztah vytváří. Je to prostředí, ve kterém se často opakovaně objevuje vyčerpání, nejistota nebo pocit, že aby byl klid, je potřeba se přizpůsobit. Ne jednou. Ne občas. Ale znovu a znovu.

Možná právě tohle bývá důvod, proč je to tak těžké zachytit. Jedna situace sama o sobě nemusí působit nijak zásadně. Ale když se začne opakovat podobný scénář, něco se mění. Ne jen v tom vztahu, ale především v nás samotných.

Někteří lidé si až zpětně uvědomí, že dlouhodobě žili ve stresu, který ovlivňoval jejich psychiku, sebevědomí i tělo. Často se pak objevuje například dlouhodobý stres, úzkosti nebo psychosomatické potíže.

Signálem může být to, že se blízkost mění v napětí

Vzpomínám si na jednu klientku, která mi vyprávěla, že si před každou zprávou partnerovi dělá v hlavě takovou malou generální zkoušku. Napíše větu, pak ji přepíše, změní tón, ubere emoce, přidá vysvětlení. Zvažuje, jestli to neposlat až později. Nebo radši vůbec. Ne proto, že by chtěla být ohleduplná, ale protože se snaží odhadnout, jak by mohl partner zareagovat. Jak moc se urazí. Jestli to náhodou neotočí proti ní.

Nakonec zprávu odešle a stejně ještě hodinu kontroluje, jestli už přišla odpověď. Když nepřijde, roste napětí. Když přijde, často ji rozhodí. A v jednu chvíli si všimla něčeho zvláštního: že už vlastně nepíše to, co cítí, ale to, co má největší šanci projít bez konfliktu.

Možná, že právě někde tady se začíná vytrácet náš pocit bezpečí. Ne naráz, ale postupně. Člověk se víc orientuje podle reakcí druhého než podle sebe. A to, co bylo dříve přirozené, se začne stávat strategickým.

Právě dlouhodobé přizpůsobování se druhému může vést k tomu, že člověk postupně ztrácí kontakt sám se sebou a se svými potřebami. I proto bývá důležité učit se nastavovat vlastní hranice a pracovat i na svém sebevědomí.

Zkuste se zaměřit na to, jak se ve vztahu cítíte

Dává tedy smysl jít dál, za onu nálepku „toxický vztah“, a začít si všímat, jak vztah funguje:

• Jaké vzorce se v něm opakují?

• Jaké pocity se vracejí?

• Co jsou ty drobnosti, které se sčítají?

Možná to budou ty rozhovory, které končí vždy podobně, tedy pocitem, že jste nebyli slyšeni. V tichu, které není klidné, ale napjaté. V nejistotě, která se stává běžnou. V únavě, kterou nejde jednoduše vysvětlit. Nebo to bude manipulace, která je už rozpoznatelná.

Jindy to budou mnohem jemnější signály, třeba pasivní agrese, ironie, zlehčování, které postupně narušují vaši jistotu v tom, co prožíváte.

A velmi často se v tom objevuje opakování. Stejné rozhovory. Stejné konflikty. Stejné sliby, že „příště už to bude jiné“. A stejné zklamání. Jako byste znovu a znovu vstupovali do stejného scénáře. Možná už i dopředu víte, jak to dopadne, a přesto pokračujete.

Pokud si nejste jistí, jestli je ještě možné na vztahu pracovat, může být užitečné zamyslet se nad tím, kdy má smysl ve vztahu pokračovat a kdy je čas odejít. Někdy může pomoci také párová terapie nebo hlubší zaměření na vztahová témata.

Možná tedy nejde o to, jestli je váš vztah toxický. Možná ta nejdůležitější otázka teď vůbec není, jestli odejít. Možná je ještě o něco nepříjemnější:

Proč v tomhle vlastně zůstávám? Proč se mi tohle pořád vrací?

Protože dokud zůstane odpověď jen u slova „toxický“, může se změnit partner… příběh ale zůstane stejný. A to je moment, kdy to přestává být jen o vztahu. A začíná to být i o nás samotných.

Jak vztahu porozumět? Pomoci může terapie

Porozumět tomu, co se vám ve vztazích opakuje, není vždy jednoduché. Někdy to chce čas, prostor a možnost podívat se na věci s odstupem, do hloubky nebo jen z jiného úhlu. Některé odpovědi se navíc hledají těžko nám samotným. Pokud cítíte, že by vám v tomto mohl pomoci někdo další, může být terapie jedním z dobrých míst, kde začít.

Pokud hledáte terapeuta zaměřeného na vztahy, partnerské konflikty, hranice nebo nejistotu ve vztazích, můžete využít například výběr terapeutů podle tématu vztahy nebo si přečíst více o tom, jak vybrat psychoterapeuta.