Co je syndrom vyhoření a jaké dopady má na člověka a jeho okolí?

Zažehnout plamen vyhoření může práce i osobní život

Mnozí z nás mají syndrom vyhoření spojený s pracovním prostředím, zejména pak s prostředím korporátním. Je typický také pro tzv. pomáhající profese - zdravotnictví, sociální služby nebo školství. Syndrom vyhoření se však zdaleka netýká jen oblasti práce. 

Vyhořet je možné i ve vztahu, v mateřství, v péči o nemocného člena rodiny nebo o domácnost (často nás potká spíše kombinace vícero oblastí). Zkrátka všude tam, kam lidé investují své maximální nasazení, svou energii a sílu a nevidí výsledek (nebo konec). Syndrom vyhoření se nám vkrádá do života ve chvíli, kde se nám nedostává pozitivní zpětné vazby ani pomoci a nemáme dostatek prostoru pro sebe, své potřeby a odpočinek. Dáváme ze sebe všechno a zpátky pro sebe dostáváme málo.

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

Syndrom vyhoření se může projevovat různými způsoby a jeho příznaky se mohou postupně zhoršovat. Mezi hlavní projevy patří:

• Fyzické: chronická únava, vyčerpání, ztráta energie, poruchy spánku, časté bolesti hlavy, zad, zažívací problémy.

• Emocionální: pocity beznaděje, ztráta motivace, smyslu, deprese, úzkost, podrážděnost, ztráta empatie, nechuť až odpor.

• V chování: snížená výkonnost v práci, zvýšená absence, sociální stažení, zanedbávání osobních povinností.

• Kognitivní: snížená schopnost se soustředit, problémy s pamětí, nerozhodnost.

Syndrom vyhoření: Tichý nepřítel, kterého zpočátku neregistrujeme

Syndrom vyhoření obvykle přichází velmi nenápadně. Plíživě. Vyvíjí se v několika fázích:

Nadšení: Začíná vysokou motivací a energií pro práci, máme vysoká očekávání a představy, že náš vklad ponese ovoce. Často překračujeme své hranice, děláme věci navíc, investujeme čas i úsilí na úkor sebe a svých potřeb. Stagnace: Postupně ztrácíme své nadšení a energii a naše spokojenost se snižuje. Vidíme, že se naše očekávání nenaplňují a nedostavují se předpokládané výsledky. To, co investujeme, nikdo nevidí a nevrací se nám to (neslyšíme ani prosté „děkuji“). Frustrace: Zažíváme pocit beznaděje a frustrace. Začínáme se cítit neschopně, bezcenně.  Apatie: V této fázi pociťujeme emocionální i fyzické vyčerpání, cynismus a odosobnění. Není výjimkou, že v této fázi poznáme, co je to úzkost, panická ataka, deprese. Často (ale klidně i dřív) zůstáváme v pracovní neschopnosti.

Co vede k syndromu vyhoření?

K syndromu vyhoření vede nejčastěji dlouhodobá nadlimitní zátěž a nedostatečný čas pro odpočinek a regeneraci našich sil. Dalším negativním faktorem je nízká podpora ze strany nadřízených, kolegů nebo blízkých osob a nedostatek uznání. V neposlední řadě hraje v rozvoji syndromu vyhoření roli také osobní nastavení – perfekcionismus, velký smysl pro zodpovědnost, přebírání cizí zodpovědnosti na svá bedra (kdo by to taky všechno udělal, když ne my, že?), neschopnost říkat ne a nízká sebedůvěra.