Proč není resilience jen tvrdost, ale také schopnost laskavosti k sobě

Představa o resilienci je často mylná

Resilience je často vnímaná jako stav, kdy se nás věci vlastně moc nedotýkají a my kolem nich nemáme téměř žádné prožitky. Může se to pak projevovat tak, že se nám v mysli objevují například následující věty:

• „Musím to zvládnout.“

• „Nemám právo se zhroutit.“

• „Jiní to mají horší.“

Tato představa je ale zavádějící a spíše nás vede k potlačování našich emocí. Pro mnoho lidí může být takový přístup i škodlivý. Resilience totiž není o tom nebýt zasažený náročnými událostmi, které se v životě dějí. Není o tom necítit, neprožívat nebo si zakazovat slabost, naštvanost a další škálu emocí. Naopak. Často se ukazuje, že skutečná odolnost vyrůstá z úplně jiného místa, než je tvrdost.

Co resilience skutečně je?

Resilience je schopnost vracet se k sobě i v těch nejtěžších momentech. Znovu a znovu nacházet vnitřní rovnováhu i poté, co byla narušena. Je to proces regulace, zpracování a integrace toho, co k nám přichází zvenčí i zevnitř.

Nejde o neprůstřelnost a tvrdost, ale spíše o pružnost. O schopnost se ohnout, nechat na sebe dopadnout náročnou zkušenost, a přesto se nezlomit a znovu se postavit na vlastní nohy. Psychicky odolný člověk není ten, koho se nic nedotkne. Je to ten, kdo zůstává v kontaktu sám se sebou i v těžkých chvílích. Kdo se dokáže opřít o vlastní vnitřní zdroje podpory a postupně se vracet zpátky do rovnováhy.

Například ve chvíli, kdy uděláme chybu, jsme odmítnuti nebo se cítíme zahlceni, se resilience neprojevuje tím, že se hned sebereme a fungujeme dál, ale tím, že si dovolíme zastavit, všimnout si, co se s námi děje, a reagovat na sebe s respektem.

Co resilience není?

Resilience není potlačování emocí ani „tvrdost“. Není to popírání bolesti, smutku nebo vzteku. Není to ani vnitřní postoj typu – musím to vydržet za každou cenu.

Tvrdost často funguje jako obranný mechanismus. Krátkodobě může pomoci přežít náročnou situaci. Umožní fungovat, podat výkon, zvládnout krizový okamžik. Dlouhodobě ale člověka odpojuje od svého vlastního prožívání. Od vlastních emocí, od těla i od sebe sama. I od našich skutečných potřeb.

Když se tvrdost stane hlavní strategií zvládání, riziko je zřejmé. To, co není prožito, nezmizí. Jen se odsune. A většinou se později vrací jako bumerang. Často však silněji a méně kontrolovatelně.

Tvrdost se může projevit tím, že jdeme do práce i s vyčerpáním, ignorujeme signály těla, zlehčujeme vlastní potíže nebo si nedovolíme říct si o pomoc, protože „to přece musíme zvládnout sami“.

Resilience versus potlačování emocí

Potlačování emocí vede ke ztuhnutí. K vnitřnímu odříznutí. Emoce se nehýbou, neproudí, jen se hromadí. Tělo zůstává v napětí, mysl v pohotovosti. Člověk může dlouho fungovat, ale platí za to vysokou cenu.

Resilience naopak znamená pohyb. Emoce mohou projít tělem. Mohou být cítěny, pojmenovány, uznány. A právě tím získávají možnost odeznít. Resilientní proces není o tom emoce eliminovat, ale umožnit jim průchod.

Čím déle emoce potlačujeme, tím déle nás ovlivňují. Čím více prostoru jim dokážeme dát, tím rychleji se mohou proměnit.

Laskavost k sobě jako klíč k resilienci

Jedním z nejdůležitějších pilířů resilience je laskavost k sobě. Schopnost zůstat na své straně i ve chvílích, kdy je nám fakt těžko. Kdy se nedaří. Kdy přichází selhání, bolest nebo zahlcení.

Laskavost není slabost. Je to nástroj regulace. Když si dokážeme říct, že je něco prostě těžké a dává smysl, že to bolí, vytváříme tím pak v sobě bezpečný prostor. Prostor, ve kterém se emoce nemusí zvětšovat, aby byly vyslyšeny.

Pokud nastoupí místo laskavého já vnitřní kritik, často pak přidává další vrstvu tlaku. Vyčítání, hodnocení typu – měl bych to zvládat líp, rychleji, silněji. Jenže právě v náročných chvílích takový přístup člověka spíše potápí ještě hlouběji.

Psychická odolnost se buduje spíš tehdy, když se sami sobě stáváme oporou. Když sami pro sebe dokážeme být tím nejlaskavějším a nejspolehlivějším přítelem. Právě to je vztah, který v sobě můžeme budovat vědomě každý den, a nejvíce nám pomůže právě v těch nejnáročnějších životních momentech. 

• Vnitřní kritik říká: Zase to nezvládáš. Měl/a bys být silnější.

• Laskavý postoj naopak říká: Je toho teď hodně. Dává smysl, že je to těžké.

Emoce jako součást života

Stejně jako si nezakazujeme smát se, když přijde radost, nemá smysl zakazovat si smutek nebo vztek, když přijdou náročné chvíle. Emoce jsou přirozenou reakcí na události v našem životě.

Resilience znamená dovolit si celou paletu emocí. Ne s cílem se v nich utopit, ale s ochotou je prožít. Vědět, že pláč, vztek nebo bezmoc nejsou selháním. Jsou signálem. Co se nám v tu danou chvíli naše emoce snaží říct? Co nám schází? Co nás bolí? Co potřebujeme? Od druhých nebo sami od sebe.

Jak prožívat emoce a zároveň růst v odolnosti

Skutečná odolnost nevzniká navzdory emocím, ale skrze ně. Několik jednoduchých principů může pomoci vytvořit prostor, kde se emoce mohou hýbat a zároveň nás nezahltí.

Zpomalení

Ve chvíli, kdy máte tendenci zrychlit, všechno hned vyřešit nebo se přepnout do režimu „hlavně to vydržet“. Zpomalení může znamenat pár vědomých nádechů, krátké zastavení nebo rozhodnutí teď nic neřešit. Tělu tím dáváte signál, že není v ohrožení.

Pojmenování

Když cítíte vnitřní chaos, podráždění nebo únavu, ale nevíte přesně proč. Zkuste si potichu říct: Jsem unavený/á. Jsem zklamaný/á. Jsem zahlcený/á. Emoce se tím nestanou slabší, ale stanou se srozumitelnějšími.

Tělesný kontakt

Hodí se ve chvíli, kdy jste „moc v hlavě“, přemíláte a tělo je v napětí. Položit si ruku na hrudník, opřít se nohama o zem, protáhnout ramena nebo se vědomě nadechnout. Ne proto, aby emoce zmizely, ale aby měly kudy projít.

Prostor místo tlaku

Typicky tehdy, když se objevuje věta: Už bych to měl/a mít vyřešené. Zkuste ji nahradit otázkou: Co by mi teď opravdu pomohlo, i kdyby to bylo malé? Někdy je odpovědí klid, jindy hranice, jindy kontakt.

Dovolit si cítit a zároveň se neopustit

Ve chvíli, kdy přichází smutek, vztek nebo bezmoc a současně strach, že vás to „pohltí“. Resilience není o tom emoce zastavit, ale zůstat u sebe i s nimi. Emoce přichází a odcházejí – vztah k sobě zůstává.

Praktické kroky pro laskavou resilienci

Zeptejte se sami sebe, co právě potřebujete. Odpovědí může být třeba klid, podpora, pohyb nebo odpočinek. Dovolte si nic nedělat. I to je někdy aktivní forma péče. Všímejte si signálů těla. Napětí, únava nebo bolest často přichází dřív než myšlenky. Hledejte malé kroky podpory. Nemusí jít o velké změny. Někdy stačí být k sobě o něco mírnější. Když si dovolíme emoce prožívat průběžně, nemusí se hromadit jako v papiňáku. Tlak se uvolňuje postupně. Výbuchy emocí pak nejsou nutné.

Nejde o to dělat všechno správně. Někdy si stačí všimnout, že na sebe tlačíme, a zkusit o kousek polevit.

Resilience jako vztah k sobě

Laskavý přístup k sobě postupně buduje sebedůvěru. Vztah, ve kterém víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Že se v těžkých chvílích neopustíme. Právě tato zkušenost posiluje sebehodnotu i sebevědomí. Ne proto, že bychom byli nezranitelní, ale proto, že víme, že to zvládneme spolu se sebou.

Resilience není o tvrdosti. Je o schopnosti zůstat lidský a laskavý. I když je to těžké.

Když na to nechcete být sami

Budování resilience je proces. Někdy se daří, jindy narážíme na staré vzorce, zahlcení nebo místa, na která sami nestačíme. Právě tam může mít smysl terapeutická podpora. Terapie nabízí bezpečný prostor, kde můžete být se vším, co prožíváte. Bez tlaku na výkon, bez nutnosti být silní. S někým, kdo vás podpoří v tom, zůstat se sebou i v těch nejtěžších chvílích.

Pokud cítíte, že by pro vás takový prostor mohl být užitečný, na Terapie.cz si můžete snadno najít terapeuta, který vám bude sedět. Podle tématu, přístupu i sympatií. Nalezení terapeuta, se kterým můžete posilovat svou vnitřní odolnost i laskavost k sobě, je často jeden z nejpevnějších kroků k dlouhodobé resilienci.