Kvalitativní mapující - výzkum mezi psychoterapeuty

Nízká míra specializace

Zhruba 20 až 30 procent respondentů uvádělo, že k nim chodí určitá specifická klientela (poruchy osobnosti, děti apod.) na kterou se zaměřují. Za specialisty by se ovšem pravděpodobně sami neoznačili,a to z toho důvodu, že to není v naší práci zvykem. Zbytek terapeutů se identifikovalo s termínem “obecný terapeut”. Část nevyprofilovaných terapeutů o určité specializaci do budoucna uvažuje, ale zatím není schopna určit, co to bude. Mají dojem, že specializace je něco, co přichází samo s věkem a praxí. Tento postoj se objevoval majoritně u mladších terapeutů. Ty měli také dojem, že profil jejich klientů je určován hlavně věkem. “Starší klienti za mnou prostě nepůjdou.” V této oblasti by bylo vhodné zjistit, jestli je míra specializovanosti ovlivňována strachem z toho, jestli by se terapeut na specializovaném trhu uživil. Při pohledu zvenku má tento pohled určitou validitu, ale samotní specializovaní terapeuti uváděli, že jejich specializace je velkým zdrojem příjmu klientů. “Jsem tím prostě známá a lidi s tím za mnou chodí.”

Terapeuti také někdy zmiňovali, že jejich specializace vyvstala díky rozšíření doporučení mezi specifickou skupinou, např. sportovci. Na druhou stranu také uváděli, že mnohdy skutečný problém leží jinde, než s čím klienti přichází, což by do určité míry činilo specializaci méně relevantní.

Většina terapeutů má ke své praxi ještě jeden či více úvazků. Terapeutickou práci mají většinou orientovanou do bloků, např. půlden v pondělí, plus celou středu a čtvrtek. Množství klientů, kolik jsou schopni za týden přijmout, si určují podle energie. Je znát, že si hlídají energetický výdaj, aby mohli svoji práci dělat dlouhodobě. Maximum klientů za týden se odhadem pohybuje kolem 20.

“Hlídám si kolik udělám klientů za týden, 30 jde na mě už moc, to už cítím hodně, 20 se dá pro mě dlouhodobě vydržet.”

Největším problémem soukromé praxe je propagace

Jako hlavním problémem, které terapeuty ve svých praxích trápí, se jednoznačně vyrýsovala sebepropagace. Mezi terapeuty je vůči sebe-propagaci a marketingu silná averze. Faktory sytící tuto averzi jsou technické, informační a morální povahy. Terapeuty marketing nebaví, neví jak na to, a nevěří, že něco takového vlastně funguje a implicitně hovoří o nemoralitě takového počínání. “Raději bych trávila čas něčím jiným, tohle mi přijde jako neproduktivní trávení času.” Terapeuti by v ideálním případě nejraději seděli ve svých terapeutovnách a klienti by za nimi chodili sami.

O propagaci se často hovořilo jako o něčem nad čím často terapeuti prokrastinují. “No tak tohle je můj dlouhodobý největší dluh, vím že bych to měl dělat ale nemůžu se k tomu dokopat.” Někteří terapeuti mají rezervovaný postoj k marketingu. Tento postoj je ovlivněn obecným vnímáním marketingového odvětví a také charakterem terapeutické práce, která prioritně respektuje hranice jednotlivce. Na druhé straně je marketing často vnímán jako obor, který se zaměřuje na překračování těchto hranic v zájmu prodeje. Někteří terapeuti pak mají dojem, že dobrá práce se musí prodat sama a pokud by se neprodali, tak to musí znamenat, že nedělají dobrou práci.

Negativní postoje k propagaci a nízké schopnosti jsou jedním z vedoucích faktorů, které terapeuty odrazují od volné nohy. O vstupu na volnou nohu bylo referováno jako o něčem, k čemu je nutné dlouho sbírat odvahu. Cesta mladých terapeutů je tímto uvažováním poznamenána a vede k hledání “přikrytí”. Přikrytí má někdy povahu vstupu do terapeutického centra či do klinické psychologie. V terapeutickém centru jsou terapeuti ochotni platit poměrně vysoké poplatky z každé terapie či vydržet nepříjemné prostředí klinické atestace.

“No já vím, že si tady berou poměrně vysokou částku z každého sezení, ale zase nemusím nic řešit od klientů až po nájem místnosti.”

“Já to řeknu narovinu, do kliniky bych šel, abych pak měl smlouvu s pojišťovnou, pak bych měl vystaráno do konce života.”

Je nutné ovšem dodat, že potřeba “přikrytí” není zcela motivováno příjmem klientů - další silné motivy jsou potřeba učit se, kolektivu a disperse odpovědnosti.

Terapeuti spontánně uváděli, že co v oboru schází, je centrální seznam terapeutů, na který by se mohli případně odkazovat a přeposílat klienty, či přes který (jeho rezervační systém) by přicházeli klienti. Z tohoto úhlu často referovali na projekt #delamcomuzu jako ideální příklad. Terapeuti vnímali náš obor jako vnitřně roztříštěný, vadila jim jeho nejednost a legální nezakotvenost.

Další zajímavé problémy, které se ve výzkumu vyfiguřily, bylo rušení sezení klienty, nedůvěra vůči terapii jako takové, nalezení vhodné terapeutické místnosti, objednání terapie nevhodným klientem. Jako speciální oblastí se ukázalo klinické prostředí, které generovalo specifické problémy. Jako hlavní problémy byly reportovány: byrokratická zátěž, tlak na přijímání klientů, systém vzdělávání a nemotivovaní klienti.

Z pohledu na uvedené problémy nám vystupuje zřetelná figura preference přímé práce s klienty. V kontextu veškerých problémů, která naše práce přináší, nebylo téma samotné terapeutické práce zmíněno prakticky vůbec. Veškeré nejzávažnější problémy se nacházejí mimo přímou práci. Zaznamenali jsme postoj, kdy terapeut preferoval, aby mimo jeho práci fungoval i systém plateb. Terapeut by preferoval, kdyby klient přišel a odešel a mezitím by se na pozadí automaticky vyřídila platba a on nemusel přijít s penězi vůbec do kontaktu.

Terapeutický trh stojí na doporučení

Při analýze zdrojů klientů se ukázalo, že trh stojí zejména na prostřednících. Terapeutům nejčastěji chodí klienti na doporučení ze svého okolí, od jiných terapeutů, bývalých klientů, přes psychiatry a lékaře. Tento systém je vnímán jako normální a terapeuti vstupující na trh s ním automaticky počítají. Jejich představa je taková, že vybudovat praxí je právě kvůli systému referencí dlouhodobý proces.

“Ono to prostě nějaký rok trvá, než si vybudujete reference.”

Z hlediska budoucnosti si myslí, že systém doporučování bude stále dominantním nástrojem získávání klientů s tím, že se ale jeho podíle nepatrně zmenší ve prospěch přímé cesty skrz webové stránky.

Z hlediska trhu je ovšem systém založený většinově na prostřednících symptomem nedokonalého trhu, jedná se spíše o prototrh než o skutečné tržiště, vzniká “úzké hrdlo”. Systém prostředníků má taky za následek, že se nakupující rozhodují z velmi omezených možností, hrozí, že do konce nákupní cesty nedorazí a vzniká falešný dojem specializace prostředníků.