Jak a proč si vytyčit své hranice – vyberte si, čemu říkat ano a čemu ne

S hranicemi se setkáváme už od dětství

Dospělý člověk si obvykle své hranice nastavuje a hlídá sám. Děti s tím potřebují pomoct. Mají tendenci zejména omezující hranice testovat a rozšiřovat. Je standardní úlohou rodiče děti laskavě a pevně vést, když hranice nalézají a nastavují. Oba extrémy, tedy rozmazané, nebo naopak kruté a rigidní hranice, dětem ubližují.

Co vše může „zaútočit“ na naše hranice?

Existují různé důvody, proč se naše hranice mohou ocitnout pod tlakem:

• Někdy nejsou viditelné nebo známé.

• Někdy to prostě někdo zkouší: „Ale no tak, dej si ještě knedlíček, jsi taková bledá…“

• Někdy jde o vnější nutnost: „Když nebudeme mít přesčasy, o zakázku prostě přijdeme.“

• Někdy (dost často) se ale útok na hranice děje zevnitř: „Vždyť mě neubude.“, „Co by si o mně pomysleli.“, „Co si o sobě myslím? Můžu být rád/a, že ode mě někdo něco chce.“

Největší potíž je, když se oba směry propojí. Vnější útočník využije vnitřní páku: „Ty už mě nemáš rád?“, „Mami, táta mě už zase utiskuje!“. Poslední příklad byl ukázkovým výrokem dítěte, které se snaží využít konflikt mezi rodiči k získání něčeho, co leží „za hranicí“.

Nemusí jít vždycky o útok frontální. Útočníkům (těm vnějším i vnitřním) se osvědčuje salámová metoda. Plátek po plátku, centimetr za centimetrem. Na večírku může například zaznít tato věta: „Alkohol v malých dávkách je neškodný v jakémkoli množství“, a to jak jako výzva přátel, tak i jako naše vlastní vnitřní omluva. Obraně našich hranic pomáhá znalost prostředí i našich slabých míst.

Hranice se mohou přizpůsobovat našim potřebám

Oproti hranicím mezi státy jsou ty mezilidské mnohem víc flexibilní, mohou se vyvíjet s věkem a dalšími okolnostmi a jsou především závislé na naší vlastní volbě. Někdy hranice rozšiřujeme, protože je nám v nich už moc těsno. Nastavujeme je různě pro různé lidi. Hranice také můžete nechat překročit, aniž byste tím rezignovali na jejich dlouhodobou platnost. To všechno se může dít intuitivně a může vám v tom být dobře. Není přece v lidských silách v jednom časovém okamžiku nastavit jednou provždy každý hraniční kámen. To ale neznamená, že hranice neexistují.

Jak poznáte, že chce někdo „napadnout“ vaše hranice?

Nebezpečný útok na hranice může odhalit několik signálů:

• Nesoulad mezi rozumem a vnitřním puzením: Rozumně si nedokážete obhájit překročení hranice a kvůli obhajobě tohoto kroku přikročujete k výmluvám a zkreslování.

• Narušitel hranic rozdmýchává pocit viny, snižuje sebevědomí, vyvolává strach a podobně.

• Zjišťujete, že jsou vaše hranice jinde, než byly včera, aniž byste se pro to vědomě rozhodli.

• Cizí problém se stává vaším problémem.

Naučte se své hranice hlídat

Je dobré, aby se správce hranic ke svému úkolu postavil s určitou výbavou, která mu pomůže zajistit mentální a vztahové bezpečí. Více realistické a upřímné myšlenky ohledně důvodů pro hlídání hranic by vás měly navést k laskavějšímu a soucitnějšímu vnímání sebe sama. Jak tedy získat své hranice pod kontrolu?

Uvědomte si, že hlídáním hranic vztah s druhými neničíte, ale naopak umožňujete, aby byl bezpečný pro všechny. Myslete na to, že nechat se vystrkat mimo hranice dlouhodobě neprospěje nikomu: „Když se teď strhám péčí o vnoučátka, aby mohli mladí obden do kina, možná už jim nezvládnu hlídat, až bude chtít jít snacha do práce.“ Ne vždy je třeba průběh hranice obhajovat: „Proč to další pivko nechci? Prostě mi jedno stačí, díky moc za nabídku.“ Mohu přitom zůstat laskavý, ale prostě to tak mám. Obhajováním se můžu dostat do nekonečných dialogů (s někým nebo sám se sebou) a ocitnout se ve víru, ze kterého se těžko vystupuje. Volte vždy raději pravdu, nebo žádné vysvětlení, než zástupné důvody. Lež mívá krátké nohy: „Já ti toho tvého roztomiloučkého pitbula dnes venčit nemůžu, protože…eee…se večer musím učit na státnice“. Co si mám vymyslet zítra, abych k té krvelačné bestii nemusel? Pokud vás oslovuje křesťanská maxima „Miluj svého bližního jako sám sebe“, je práce s hranicemi výrazem zodpovědného milování sám sebe. Bez toho totiž nebudete vědět, jak milovat ostatní. Možná se zachytíte v okamžiku váhání nad tím, jestli si „ulevit“ od nějakého vnějšího nebo vnitřního tlaku tím, že ustoupíte. Co kdyby se to ale dělo vašemu dobrému kamarádovi, co mu řeknete, doporučíte?

Jak začít nastavovat vlastní hranice a začít říkat ne?

Možná není úplně schůdné stát se sebevědomým správcem hranic z minuty na minutu. To nevadí. Není třeba na to jít zhurta a nemusí to bolet ani vás, ani nikoho okolo.

• Začněte v bezpečných situacích: Začněte s malými „ne“ v situacích, které pro vás nepředstavují velkou emocionální investici. „Ne, díky, dnes už jsem měl kávy dost.“

• Dejte si čas: Pokud nejste připraveni okamžitě říct „ne“, můžete si vzít čas na rozmyšlenou: „Potřebuju si to promyslet, dám vědět.“

• Použijte vstřícnost a kreativitu: Někdy se dá vyjít druhému vstříc i bez narušení hranic: „Klidně na tu ferratu jděte beze mě, já si udělám hezký výlet okolo a počkám na druhé straně.“

A rada na závěr: Ostražitost se vyplácí. Je užitečné si všímat, když se v roli narušitele ocitnete vy sami. Ne vždy je narušování činností vědomou a cílenou.

Hranice nejsou jen omezujícími pravidly, ale především nástroji, které nám umožňují žít v souladu se sebou samými a s druhými a pomáhají nám říkat ne a získat možnost říci ano něčemu jinému. Nastavit si jasné hranice znamená vědět, co je pro vás důležité a kde končí vaše odpovědnost. Když dokážete své hranice efektivně bránit, chráníte nejen sami sebe, ale i své vztahy. Ať už čelíte vnějším nebo vnitřním tlakům, je důležité si uvědomit, že hranice jsou dynamické a závisí na vaší volbě. Klíčem je flexibilita a pevnost zároveň, která vám umožní udržet rovnováhu mezi svobodou a zodpovědností.