Jak ovlivňuje psychiku dospělých dětí výchova emocionálně nezralých rodičů?

Ve světě neexistuje nic podobného vztahu mezi rodičem a dítětem. Každý pár, rodič a dítě, je jedinečný a neopakovatelný. Dítě ještě není na světě, ale tělo matky se už připravuje na tvorbu mléka. Na co by měl být rodič psychicky připraven? Má před sebou velký úkol – pomoci vytvořit psychiku, která bude sloužit dítěti po celý jeho život. Jak na to?

Rodiče hrají ve vývoji psychiky svých dětí klíčovou roli

Aby rodič dokázal dítěti poskytnout nezbytné podmínky pro zdravý psychický vývoj, bude muset využít svůj psychický prostor. Zvýšit ho, aby vytvořil dodatečný emocionální kontejner pro různé druhy dětských pocitů: nespokojenost z toho, že je mokré nebo hladové, vztek, smutek, hněv, zlost, lásku, radost a zklamání. Rodič bude také využívat své zrcadlové neurony, aby empaticky vnímal a vysvětloval dítěti tyto obrovské vlny emocí, které by mohly potopit malou loďku bez rodičovského majáku.

„Pláčeš, protože: uklouzl jsi a vypadla ti zmrzlina, chybím ti ve školce, nejlepší kamarád tě nepozval na narozeniny… To je velká emoce, která není navždy, ona přejde. Pojď, obejmu tě, chceš si přitulit? Chceš, abych ti řekl, jak to bylo u mě?“ Abychom tohle mohli dělat, musíme mít dostatečnou emoční zralost, být stabilní a znát své spouštěče.

Je jasné, že nikdo z nás neměl ideální dětství. Žádný rodič není Bůh, aby znal všechny správné kroky dopředu, a dětská psychika je tak složitá a citlivá na vnější vlivy, že nikdo neabsolvuje dětství bez nějaké rány. Občas ale nastanou situace, kdy dítě opravdu nemělo štěstí. Narodí se emocionálně nezralému rodiči. V porodnici se dělají testy na hormony a cukr v krvi těhotných žen, kontrolují srdeční tep dítěte, ale nějakým způsobem se neprovádí testy na emocionální zralost otce a matky.

A to je škoda, protože pokud má rodič křehkou vnitřní strukturu, nesnese kritiku, vždy staví sebe na první místo, dokáže projevovat empatii jen tehdy, když mu nic nehrozí, dítě čekají těžké časy. Takový rodič může být úspěšný v práci, mít přátele a aktivní sociální postavení a zároveň mít seberegulaci na úrovni malého dítěte. A to znamená, že péče o dítě bude svěřena šestiletému dítěti s bankovním účtem. Ta představa je strašidelná!

Jak se liší výchova emocionálně zralých a nezralých rodičů?

Podívejme se, jak bude vypadat výchova emocionálně zralých a naopak emocionálně nezralých rodičů v praxi. Začneme základy. Vztah mezi rodičem a dítětem není ze své podstaty rovnocenný vztah. Rodič díky svým zkušenostem a schopnostem seberegulace pečuje o dítě tak, že pro něj vytváří BEZPEČNÝ emocionální prostor k poznávání sebe sama. To zahrnuje zvládání jeho emocí, propojení událostí ve vnějším světě s reakcemi dítěte, popis situací a podporu při objevování jeho osobnostních rysů.

Pár příkladů reakcí emocionálně zralého rodiče:

• „Je normální plakat, když jsi smutný."
• „Udeřil jsi bratra, protože jsi na něj byl hodně naštvaný, když ti umazal sešit. Zlobit se je normální, i já bych se na tvém místě rozčílil. Ale bít jiného člověka se nesmí. Zkusíme najit jiné řešení?"
• „Rozešel ses s Katkou? Dáme si čaj a já tě poslechnu. Nebo bychom mohli jít společně zaběhat?  Co by ti pomohlo nejvíc?"
• „Všiml jsem si, že obvykle nejprve pozoruješ, než se zapojíš do hry s ostatními dětmi. Zdá se, že jsi člověk, který potřebuje více času, aby si zvykl na nové věci."

Aby rodič mohl reagovat tímto způsobem, musí být schopen emočně ustoupit do pozadí a vytvořit prostor pro dítě. Co ale dělat, když je vnitřní struktura samotného rodiče křehká? Takový rodič se musí soustředit na sebe, aby vůbec mohl nějak fungovat. Možná se skvěle postará o materiální potřeby dítěte, dbá na jeho fyzické zdraví, ale nedokáže vytvořit emoční spojení. Pravda je, že nemůžeme dát druhému něco, co sami nemáme.

Novorozené dítě nemá žádnou jinou zkušenost s emočními vztahy, než ty, které získává v rodině. Nasává prostředí jako houba, bez jakékoliv kritiky: Takto mě miluje máma, takto mě miluje táta. K tomu přidáme individuální nastavení nervové soustavy dítěte, přičteme 18 let praxe v původní rodině a dostáváme člověka s hotovými životními strategiemi.

Jaké jsou typy emočně nezralých rodičů?

Ve své knize Dospělé děti emočně nezralých rodičů Lindsay Gibson rozděluje tyto rodiče do čtyř kategorií:

• Emočně nestabilní rodič
• Ignorující rodič
• Příliš aktivní rodič
• Kámoš

Emočně nestabilní rodič

To je přesně ten typ rodiče, kterého si představíme, když přemýšlíme o emoční nezralosti. Takový člověk je náchylný k rychlým změnám nálad, které výrazně ovlivňují atmosféru v rodině. Jsou to lidé, kolem kterých se ostatní naučí „chodit po špičkách“ (v angličtině se tomu říká „walk on eggshells“).

Děti rychle pochopí varovné signály typu: „O tom u stolu nemluv, mamka se naštve.“ Nebo „Prosím tě, ukliď si pokoj, jinak až se táta vrátí, schytáme to všichni.“ Dítě přijímá tuto křehkou povahu rodiče jako nevyhnutelnou skutečnost a učí se přizpůsobovat. Jak to vypadá v praxi? Vnitřní psychický prostor dítěte je velmi malý, a aby se do něj vešla potřeba dát rodiče na první místo, vše ostatní musí ustoupit do pozadí. Co bude zatlačeno na okraj? Vlastní vnímání situace dítětem, jeho pocity a myšlenky.

Konečným výsledkem takové strategie je, že dítě nebude znát samo sebe. Kdo vlastně jsem? Jak reaguji v určitých situacích? Jaké jsou moje potřeby? Jak s nimi umím zacházet? Na co se mohu spolehnout u sebe samotného? Jak žijí dospělí lidé s takovou dětskou zkušeností? Často jde o lidi, kteří se výborně přizpůsobují potřebám ostatních, tzv. „people pleasers“. Jsou empatičtí a věnují velkou pozornost pocitům lidí kolem sebe, ale ignorují vlastní potřeby. Často patří k nejodpovědnějším členům týmu, na kterých stojí procesy v práci i doma.

Bývají vyčerpaní, ale snášejí to až do poslední chvíle, kdy nakonec vybuchnou. V dětství jsou často vnímáni jako poslušní, bezproblémoví a „rozumní na svůj věk“. Ve skutečnosti jsou však jako “Kolos” na hliněných nohou. Navenek se jeví jako dospělí a pevní, ale uvnitř je měkké, nestabilní jádro – lidská osobnost, která neměla podmínky k dozrání. To jsou lidé, kteří přicházejí na terapii, zůstávají v ní a učí se zacházet sami se sebou jinak. Z nich se stávají výborní psychoterapeuti – jsou vnímaví k sebemenším detailům, umí soucítit a analyzovat dění kolem sebe.

Ignorující rodič

Tento typ rodiče lze snadno rozpoznat jako ignorujícího. Je natolik zaneprázdněný nebo nezainteresovaný, že dítě vedle něj pravidelně zažívá pocit, že je neviditelné, nezajímavé, někdo, koho lze přehlížet. Klienti často popisují své dětství jako neustálé klepání na zavřené dveře – snažíte se navázat kontakt, vynakládáte maximum úsilí, ale všechny vaše pokusy jsou zbytečné.

V dospělosti to vede ke strategiím, kdy si pro romantické vztahy lidé vybírají nedostupného partnera, vkládají do vztahu obrovské úsilí a „pracují za dva“, čímž opakují svůj dětský vzorec. Myšlenka, že nemusí usilovat o lásku, se jim zdá cizí. Někdy se tento způsob stává silnou motivací k významným kariérním úspěchům. Pokud bychom tento vzorec převedli do jazyka emocí, slyšeli bychom: „Všimni si mě, jsem tady. Budu se moc snažit, abych si zasloužil tvoji pozornost.“

Příliš aktivní rodič

U tohoto typu rodiče není snadné odhalit emocionálně nezralou osobnost. Jedná se o lidi, kteří jsou z různých důvodů nadměrně zapojeni do života svých dětí. Velmi dobře se starají o materiální stránku: dítě má v aktovce připravenou svačinu, rodiče jej rozvážejí na kroužky a aktivně se podílejí na školním životě. Často jsou velmi znepokojeni školními výsledky dítěte. Děti připomínají projekt, jehož úspěch vypovídá hodně o samotném rodiči.

Ideálně by jejich dítě mělo být vzorem dokonalosti, což rodiči přináší klid a pocit kompetence. Opět vidíme příklad, kdy je samoregulace rodiče do určité míry přenášena na dítě. Když se dítě setkává s konflikty, rodič se okamžitě vrhá do jejich řešení. Dítě často slyší otázky typu: „A co jsi udělal ty? A co udělal on? A co na to řekla paní učitelka?“ Rodič má problém prostě jen být s dítětem, naslouchat mu a nereagovat okamžitě činem.

To vede k zajímavému výsledku. Dospělý člověk, vychovaný v tomto duchu, si zvykne dívat se na sebe jakoby zvenčí. Důležitější než jeho vlastní prožívání jsou úspěchy a vnější události. Orientuje se na vnější hodnocení a stává se velmi citlivým na názory ostatních. Protože mu v dětství nikdo nepomohl zpracovávat jeho vlastní emoce, v dospělosti se snaží vyhýbat silným negativním pocitům. Smutek, hněv, vztek nebo zklamání zůstávají v pozadí. To blokuje kontakt se sebou samým, takže tito lidé často bývají úspěšní, ale vnitřně velmi křehcí.

Do terapie přicházejí v momentě, kdy jejich dosavadní strategie přestanou fungovat. Například když se stane něco, co nemohou ovlivnit: nedaří se otěhotnět, nečekaný rozpad partnerského vztahu nebo výrazný neúspěch[1]  v podnikání. I v tomto případě terapie může pomoci při zkoumání vlastního vnitřního světa a postupném vytváření vnitřní mapy, která lidem umožňuje objevit sami sebe bez závislosti na vnějším světě. To poskytuje možnost opírat se o sebe, což snižuje emocionální křehkost.

Rodič – kamarád

Další typ rodiče, který může být zavádějící. Takový rodič se zdá být více emocionálně zapojený než předchozí tři. Je snadné s ním komunikovat, rád si hraje s dítětem a nevadí mu účast na dětském životě. Obvykle má s dítětem dobrý vztah až do chvíle, kdy se dítě začne měnit v dospívajícího. Právě v tom spočívá problém rodiče – kamaráda. Daří se mu to, dokud je vše v pořádku. Jakmile se objeví vážné problémy nebo konflikty, utíká zadními dveřmi.

Když dítě dospívá, začne si všímat, že se svým rodičem nemůže mluvit o vážných tématech. Rodič ho nedokáže ochránit před útoky nebo přísností druhého rodiče. V takových chvílích se vztah mezi rodičem a dítětem začíná ztenčovat a stává se stále více formálním. Tento proces často přináší dítěti velkou bolest a zklamání.

Emočně zralí by měli být oba rodiče

Na začátku terapie dospělé děti často přicházejí s vyprávěním, že jeden z rodičů byl „čisté utrpení“, zatímco druhý byl „super a opora“. Bohužel, aby lidé mohli dlouhodobě fungovat společně, potřebují být na podobné úrovni emocionální zralosti. Upřímně, jak dlouho by vás bavilo být ve vztahu s někým, kdo je jako malé dítě, zatímco vy jste dospělí?

V průběhu terapie lidé často zjišťují, že oba jejich rodiče měli určité nedostatky v oblasti emocionálního vývoje. Dětská psychika však potřebuje mít na koho se spolehnout během procesu dospívání. Proto jeden rodič bývá idealizován a druhý znehodnocován. To je důležitý způsob vnímání pro přežití.

Je zajímavé, že emocionálně nezralí lidé se často párují podle určitých principů. Například emocionálně labilní rodič (1) se spojí s ignorujícím rodičem (2). A dává to smysl – pokud jeden neustále křičí a vybuchuje jako sopka, potřebuje někoho, kdo dokáže ignorovat intenzitu emocí. Podobně bezstarostnému rodiči - kamarádovi (4) dobře vyhovuje aktivní rodič (3). V takových párech můžete slyšet větu: „Mám tři děti: dvě vlastní a manžela.“

Závěr

Když opouštíte rodičovský systém, odnášíte si s sebou spoustu dovedností a strategií. Právě zde se učíte zacházet s vlastními emocemi, získáváte dovednosti seberegulace a zjišťujete, jak vypadá láska a co to znamená být rodičem. Něco z této výbavy nám v dospělém životě pomáhá, ale něco nám naopak překáží, vede k nesprávným volbám a nechtěným důsledkům.

Pamatujte, že lidé nepřicházejí do terapie s problémy, ale s řešeními, která je přivedla k problémům. Ve většině případů jsme tato řešení přijali v dětství, když nám bylo 4, 5 anebo 6 let, abychom přežili a cítili se v bezpečí. Neodsuzujte to dítě v nás. Raději ho obejměte a politujte. Tehdy to neumělo jinak, ale dnes má možnost na sobě pracovat například prostřednictvím terapie.

Mohlo by vás zajímat